Nejnovější náboženství - zdravovíra

"I ten, kdo zemře zdráv, je definitivně mrtev" řekl Dr. Manfred Lütz, vedoucí kliniky pro psychiatrii a psychoterapii v Kolíně nad Rýnem. Dr. Lütz je kromě toho theologem a předná-ší na kolínské katolické univerzitě. Tvrdí, že naše společnost je postižena náboženskou vírou kultu zdraví a obrací se proto proti dietním sadistům, posedlosti zdravím a kultu výkonnosti. Přinášíme zkrácenou verzi rozhovoru, který poskytl časopisu Flutter.

Pane doktore, nastydl jsem se a chraptím. Jsem nemocen?

Vy teď se mnou děláte interview. Jestliže si připomeneme definici Friedricha Nietzscheho, jenž říká: "Zdraví je taková míra nemoci, která mi dovoluje být činný", pak mohu tvrdit, že jste zdravý.

Je to i vaše definice?

Ano. Sigmund Freud kdysi řekl: Zdráv je ten, kdo je schopen práce a milování. Pokládám to za správné.

Ve své knize "Lebenslust" - "Potěšení ze života" jste vyslovil názor, že naše společnost je postižena náboženskou vírou v kult zdraví. Jak jste na to přišel?

Naše společnost ztratila poněkud svůj smysl. S vírou ve zdraví se tak říkajíc pokoušíme prodloužit jeviště života, ve kterém by se tento smysl mohl nacházet. Jenže budování tohoto jeviště se nám současně stalo obsahem života. Připravujeme stále život, avšak nežijeme ho.

Měl byste to vysvětlit.

Sotvakdo věří ve věčný život, avšak umřít se nám přece jen nechce. Myslím, že to lidé s péčí o své zdraví přehánějí a vírou ve zdraví si pak nepřipravují věčný život, nýbrž sami si svůj život ukracují, protože přišli na bláznivou myšlenku, že zdraví má tu nejvyšší cenu.

Co je na kultu výkonnosti náboženského?

V dnešním fenoménu honby za zdravím jsou obsaženy všechny projevy náboženské víry: Jsou tu proroci výkonnosti, papežové běhání. Jsou tu falešná učení, ve která lidé neochvějně věří. Je tu svatá inkvizice - Spolková lékařská komora - která rozhoduje, kdo je pravověrný věřící a kdo kacíř.

Nejste jako teolog snad pouze dotčen, že se lidé odvracejí od křesťanského Boha, a proto tvrdíte, že dnešní kult zdraví je náboženská víra?

Nejsem dotčen. Myslím jen, že ve víře v kult zdraví mají lidé náhražkovou víru.

Zdraví je však důležité.

To je floskule, kterou slyšíme při každém blahopřání: "Hlavně zdravíčko!"

Zdravotní pojišťovny však chtějí zdravé chování dokonce odměňovat: lidé, kteří žijí zdravě, budou platit menší zdravotní pojistné.

Absurdní na tom je, že neexistuje vědecká studie, která by prokázala, že ten, kdo pečuje o své zdraví, šetří náklady na zdravotnictví. Je tomu naopak: mohli bychom stejně tak dobře zastávat názor, že kdo zemře ve čtyřiceti na plicní karcinom, stojí společnost méně, protože se nedožije nákladných chorob stáří a nezatíží tedy pojišťovny.

Neuznáváte tedy finanční argumenty?

Myslím, že se to přehání. Chtějí Němce donutit, aby byli zdraví. Avšak zásada svobody osobnosti by měla obsahovat i svobodu, žít nezdravě. Přehnaná přísnost a asketická vážnost víry ve zdraví, která všude vidí jen hříchy, má za následek, že lidé mají špatné svědomí z potěšení života, jako je třeba dobré jídlo.

Na druhé straně statistiky vypovídají, že Němci jsou stále tlustší.

Že jsou lidé tlustší má více důvodů. Za všemi těmi dietami jsou masivní ekonomické zájmy. Iluze o získání štíhlé krásy se prodává nejlépe, zejména když cíl je nedosažitelný.

Přesto zdravé chování nemůže být špatné.

Je nutná vyrovnanost. Musíme uvážit, kolik nenahraditelného času svého života do udržování zdraví investujeme. Je-li to s mírou, když sportujeme a dáváme si pozor, abychom se nepřejídali, pak proti tomu nic nemám. Ale není nutné oddávat se kdekterému trendu jen proto, že "se to tak dělá". Pak bychom mohli dát na náhrobní kámen nápis: "Ohledů pln jeho život byl, umřel, jen aby se nelišil".

Kolik se platí za prodloužení života? Vy byste nechal nemocného zemřít?

Přirozeně bych nechal někoho, kdo umírá, zemřít. Představa věřících v kult zdraví, že se musí prodlužovat život tak, jak je to jen možné, je scestná. Jestliže je někdo smrtelně nemocen a nechce dál žít, pak bychom ho měli nechat umřít - ovšem to neznamená ho usmrtit. Pokládám to za správné i z hlediska křesťanské víry.

Co by znamenalo pro zdravotní pojištění ustoupit od kultu zdraví?

Každý by měl mít právo, zacházet se svým zdravím podle své libosti. Když by si ho chtěl udržovat maximálně, měl by za to víc zaplatit a zříci se třeba i dovolené v zahraničí nebo auta. A komu by na tom záleželo méně, tak by si platil zdravotní péči na nižší úrovni.

Ale to je dvoutřídní medicína.

Bohatí lidé žijí déle, než chudí. Ale politik, který by to vyhlašoval, by nebyl zvolitelný. Přesto je to pravda. Také je to proto, že prožívají méně stresu. Přirozeně musí v sociální společnosti bohatí přispívat solidárně těm chudším. Avšak co se má v rámci této solidarity financovat? Všechno, co je medicinsky dosažitelné? To přece již dnes nejde a v důsledku razantního pokroku v medicině to nepůjde nikdy. Kde je však ta hranice? Vždyť diskuse o tom vůbec ještě nezačala. A celosvětově tu stejně není žádná spravedlnost. Kdybychom v naší zemi neprováděli vrcholně nákladné operace, mohli bychom za ty peníze zachránit životy mnoha lidí v Africe.

Kult zdraví má různé odstíny, jako třeba "etika léčení".

To znamená, že cílem veškerého našeho konání by mělo být vyléčení. Jenže to je konec etiky.

Kult zdraví je tedy proti potěšení ze života? A jsou stará náboženství snad lepší?

Křesťané nevěří v život bez konce, nýbrž ve věčný život, nadčasový. A momenty věčnosti jsou i zde na Zemi, při poslouchání hudby, v zamyšlení, v lásce.

Říkáte, že kult zdraví je egoistický.

Ano. Křesťanství, židovství a islám přinášejí důležité sociální impulsy. Ti, kteří věří v kult zdraví, se zajímají jen o hodnoty svých laboratorních testů, o svoji prognózu. Proto jsou debaty ve zdravotnictví často tak chladné a nemilosrdné.

Tenhle egoismus v kultu zdraví vede k názorům, jako u předsedy Unie mladých, Filipa Misfeldera, jenž v létě navrhoval, aby pojišťovny lidem nad pětaosmdesát let neuhrazovaly umělé náhrady kyčelního kloubu.

Je to absurdní. Absurdnější je však, že se takovými problémy vůbec nezabýváme. Vždyť on jen dovedl do důsledků to, co nastane, když se bude pokračovat v dosavadní politice.

Co máme dělat?

Nejsem prorok. Obrátíme-li se proti totalitním snahám zastánců kultu zdraví, jestliže zastavíme ono pseudorelgiózní žvanění o zdraví a začneme o něm mluvit střízlivě, neboť víme, že pro ně můžeme udělat mnoho, avšak ne všechno, pak teprve může začít vážná diskuse o zdraví.