I když teorie Charlese Darwina o vzniku druhů je dnes všeobecně přijímána, čas od času se stále ozývají její kritici. Hlavním cílem jejich kritiky je zjevně složité uspořádání, které jakoby zákonitě vzniká dlouhou sérií v podstatě náhodných kroků z uspořádání jednoduššího. Ve snaze prokázat platnost Darwinovy teorie vyvinuli vědci na Michiganské státní universitě simulační software ilustrující jak zdánlivě náhodné a nesouvisející změny mohou po mnoha generací vést ke vzniku velmi komplexních funkcí. Pro simulaci vývoje imaginárního druhu použili sebereplikujícího programu, který nechali vyvíjet po 15873 generací, přičemž při každé replikaci docházelo k malým náhodným chybám - tedy stejným způsobem jako se replikuje biologická DNA. Podstata vývoje spočívala v soutěži celkem 50 “organismů” o “energii” (reprezentovanou strojovým časem) a progresivně odměňovaných za provádění stále složitějších logických operací. Po uvedeném počtu generací 23 z těchto organismů vykazovalo schopnost provádět velmi složité logické funkce. Uvedený simulační proces pomohl pochopit např. význam mutací, které jsou škodlivé z krátkodobého hlediska, ale přínosné na dlouhém časovém horizontu. Autoři projektu věří ,že pochopení významu inkrementálních změn pro vznik velmi složitých funkcí je nejen pozoruhodnou ilustrací Darwinovy teorie, ale přispěje i k řešení řady praktických inženýrských problémů.